Historie

Prolog

Tak jako se počítá čas na období „před Kristem“ a „našeho letopočtu“, mohu použít příměr „před internetem“ a „v současnosti“. Tento příměr trochu kulhá, protože v roce 1979 už internet fungoval, ale bylo to trochu jinde a k jiným účelům. Jenomže to nám tenkrát nevadilo (a popravdě jsme o tom ani nevěděli) a nebránilo, abychom na si v COTKYTLI na kopci, který byl námi lyžaři celkem oblíben, postavili lyžařský vlek, o kterém jsou tyto stránky. Tato kapitola pojednává o době „před internetem“.

Etapa nultá

Svah u vodárny byl docela oblíben pro svou strmost a dostatek sněhu. Jako větší kluci jsme na něm hodně lyžovali, TJ Sokol Cotkytle tam pořádal lyžařské závody. Ale svah měl jednu obrovskou nevýhodu – do kopce jsme vždy museli vyšlápnout po svých a s lyžemi na ramenou. A stačilo pár jízd a

člověk měl po náladě – při stoupání se vždy zpotil a unavil a sjezd ho až tak neuspokojil…..

Etapa první

Už ani nevím, jak se to semlelo, ale někdy o prázdninách v roce 1979 se v hlavě mého vzdáleného bratrance zrodil nápad, že bychom na nějakém svahu v Cotkytli postavili lyžařský vlek, po brněnsku šlepr. Po brněnsku proto,že byl z Brna a do Cotkytle často jezdil. Přišel za mnou, že najdeme nějaký kopec, on se má o lano a posvařuje podpěry a já se domluvím s uživatelem pozemku a zařídím vše, co je třeba na místě. Hledali jsme po různých kopcích a stráních, ale nakonec na doporučení mého otce zvítězil svah u vodárny.Bylo to z mnoha důvodů: jednak to byl náš oblíbený kopec, dále tam byla elektrika ve vodárně, svah byl na severní straně, nebylo to daleko ap. Dali jsme tenkrát dohromady nejenom hlavy, ale hlavně něco peněz a materiálu – především motor, převody a lano, nějaké trubky, travezy, úhelníky ap.Jenomže to nestačilo, dali jsme i ruce dohromady a podle návodu z časopisu USS /Udělej Si Sám, alebo Urob Si Sám/ začali stavět první vlek na našem oblíbeném svahu „U vodárny“. Zařídili jsme přípojku, položili kabel od vodárny k lesu – k dolní stanici, zabetonovali základy a namontovali podpěry. Tenkrát stačila jedna, protože vlek byl jen 100 m dlouhý. Ale jezdil a my taky. Ozubená kola sice hlučela, ale nám to nevadilo, nemuseli jsme už šlapat do kopce…. Takto jsme si zajezdili na závěr roku 1979 a na Silvestra šli vše náležitě oslavit. Během silvestrovského večírku jsme domluvili, že na další sezonu bude lepší místo ozubených kol použít převodovku. Jaké bylo ale naše překvapení na Nový rok, když ozubená kola dohrkala a vlek se zastavil… Odmontovali jsme vše potřebné, Míra to naložil i s domluvenou převodovkou a odvezl do Brna, kde na tom týden usilovně pracoval a pak dovezl zcela novou dolní stanici vleku, která sloužila dalších asi 20 let….

V následujícím roce, tj. 1980 se podařilo sehnat další kus lana a Míra posvařoval další podpěry, vykopali jsme na ně základy – tentokrát se nebetonovalo, betelnou brněnskou konstrukci stačilo zasypat vykopaným materiálem, což byl většinou štěrk, jak to na horách bývá. Na základy jsme pak namontovali podpěry a napnuli lano. Vše jsme dělali bez mechanizace a tenkrát se nám při napínání lana tzv. „hupcukem“ praskl řetěz, ale lano jsme dopnuli. Míra pak vyrobil silnější hupcuk, který po mírném zesílení používáme dodnes, tím se utáhne několik tun…A jezdili jsme dál, po celém svahu, no paráda…..

Etapa druhá:

Po jisté době provozu jsme zjistili, že nám praská horní kladka, tak jsme ji vyztužili, totéž potkalo i kladku dolní. V té době jsme už s Mírou dostudovali,oženili se, prošli vojnou, nastoupili do práce, ale vleku jsme se věnovali dál. Protože jsem bydlel v Cotkytli, vzal jsem si péči o vlek za své a postupně na něm pracoval. Podařilo se mi sehnat normy a dokumentace od podobných vleků a vše jsem s pomocí dalších kluků – nadšenců, co si taky chtěli zalyžovat, uvedl vše do stavu, který odpovídal tehdejším normám. Hlavně jsme postavili dolní stanici, vyměnili dolní a horní lanáč, motor, přívodní kabel, změnili horní stanici na kyvnou, přidali brzdu a pružinový napínák lana. Vše jsme upravili tak, aby vlek prošel všemi revizemi a bylo možno ho provozovat pro veřejnost.

Etapa třetí:

Po sametu, ted po roce 1989 jsme založili občanské sdružení SKI KLUB COTKYTLE a provozovali lyžařský vlek dál ve stejném režimu. Trochu jsme vylepšili dolní stanici, opravili nástupní můstek, místo boudy na pohonu namontovali plechový kryt. Trochu byl problém s pozemkem, ale ten se nakonec vyřešil tím, že jsme parcely, na kterých stojí vlek, koupili. Postupně jsme ale hledali něco novějšího, protože nám bylo jasné, že kotvičkovým vlekům už odzvonilo. Prohlíželi jsme vlek, výrobek Metasportu, který byl opuštěný, ale byl problém dohodnout se s majitelem, byli jsme v Krkonoších, jednali jsme s mnoha vlekaři a s asi třemi staviteli vleků. Nakonec zvítězil vlek KV-400, který vymyslel pan Šperka ze Zlína. Ale to už je další kapitola.

Zde fotky z dřívějších dob….